On my way to China

od

No a je to tady. Sedím na letišti Václava Havla v Praze a čekám na letadlo do Frankfurtu, kde mi navazuje přímý spoj do Číny. Nervozita ze mě spadla, jakmile jsem se posadila a už jen čekala až nás pustí do letadla. Promluví na mě starší pán a ptá se anglicky, jestli je správně, tak mu odpovím, že ano. Zapovídáme se a až později oba zjistíme, že mluvíme česky. Klasicky… Je fakt úžasný, kolik zajímavých lidí na světě je a kolik si sebou nesou životních příběhů. Nebudu vám tady psát, co všechno jsem se od něj dozvěděla, protože si myslím, že by Vás to stejně tolik nezajímalo. Takže se zaměřím spíš na to, co se dělo potom. Nevšímejte si toho, jak píšu. Občas můžu psát nespisovně, může se zde objevit i nějaká ta chybička. Budu psát v přítomném čase, ale občas něco vytáhnu i z minulosti. Prostě v tom budete mít zmatek, tak jako já teď. Protože některé své pocity totiž píšu zpětně:) Holt nejsem žádná spisovatelka.

Nějakým způsobem jsem se dostávám na letiště do Frankfurtu a čekám zde na letadlo, které poletí několik hodin směr Peking. Je neuvěřitelný, jak se Vám dokáže najednou otočit život vzhůru nohama a vy jste tam, kde jste vždycky chtěli být. Už od základní školy si pořád dokola říkám, že chci procestovat svět. To pro mě hlavně znamená to, podívat se někam jinam než je Evropa. Tak tady teď sedím s předraženou vodou z bezcelní zóny a čekám, než vyrazím směr Asie. Letí mi to přesně v 17:10 a upřímně jsem trošku nervózní, protože v letadle vydržím sotva v klidu tak 3 hodiny…

Jsem z toho všeho tak nadšená, že jsem se rozhodla, že o tom budu psát vždycky když si najdu čas. Budu psát v přítomném čase i když vy to čtete teď když už mám všechno za sebou. Sypou se na mě myšlenky, tak se omlouvám, jestli z toho budete zmatení. Nevím, co psát dřív abych pravdu řekla.

Teď se přesunu do předešlé noci, kdy jsem ležela v náruči svého přítele a nemohla usnout. (Jak jsem řekla, že budu skákat z přítomnosti do minulosti a zase naopak). Viděl, jak jsem nervózní a mám slzy v očích jen když ho vidím a dojde mi, že nějakej ten týden budeme bez sebe. Ví, jak nemám ráda loučení ať už je to loučení na týden nebo měsíc. Vezme mi ruku a dá mi do ní pytlíček s náramkem uvnitř. Je zlatý s růžovým srdíčkem. Vždycky mě něčím dokáže překvapit. Říká, ať ho nosím u sebe a bude pořád semnou. Kdykoliv se na něj podívám vzpomenu si na něj. Vím, že si teď budete asi říkat, že to hrozně hrotím, ale já to odloučení od rodiny, přátel i přítele nesu špatně ať je to na jakkoliv dlouho. Později koukám, jak klidně spí a já sama nemůžu přestat myslet na to, jaký to asi bude, jestli jsem si sbalila všechno a zda-li to všechno zvládnu.

Tak se vidíme až se vrátím zpět!

Dám vědět a určitě čekejte spoustu fotek i článek 🙂

Pa,

Angie

 

 

Žádné tagy 1 komentář 42
1 odpověď
  • Sára Applová
    Říjen 9, 2017

    No krása Angie ! Moc se mi líbí, jak jsi to napsala. Zní to opravdu daleko víc zajímavě, když tam píšeš i své vnitřní pocity, názory a nálady. A vůbec nevadí, že to není jako od spisovatelky. Hlavní je, že jsi to psala upřímně a tak, jak to ty sama cítíš. Že jsi tam byla sama sebou. A s těmi starostmi to máš úplně jako já. Taky si dělám z věcí často velké starosti.:-) Takže výborná práce, jen tak dál !:-) 👌❤

Napsat komentář: Sára Applová Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *